Neber všechno jako samozřejmost. Možná jsi dál, než si myslíš.

A co když to není o tom, že nejsme dost? Ale o tom, že spoustě věcí prostě přestáváme dávat důležitost?

Vzpomínáš si, jaký to byl pocit, když jsi dokončil/a školu?

Úleva? Radost? Hrdost?

Možná všechno najednou.

Ale co dnes? Po letech?

Vzpomeneš si na to vůbec jako na úspěch?

Já jsem dostudovala vysokou v roce 2016.

A teď, s odstupem, to beru skoro jako samozřejmost.

Ale když se vrátím zpátky – vůbec to samozřejmé nebylo.

Pamatuju si:

• jak moc jsem se bála první týden v prváku

• jak jsem si byla jistá, že to nemůžu zvládnout

• kolik času a stresu mě stála každá zkouška

• jak jsem se třásla před státnicemi

A dnes? Mávnu nad tím rukou.

Ale neměla bych.

Mozek nás nevede k ocenění – vede nás k přežití

Mozek má přirozenou tendenci všímat si toho, co nefunguje, co chybí, co by mohlo být hrozbou. Je to jeho způsob, jak nás chránit. Ale zároveň to znamená, že pozitivní věci často přehlížíme.

To, co jsme zvládli, co se podařilo, co bylo klidné, tiché, v pořádku – mizí v pozadí. A my máme pocit, že je to málo. Nebo nic.

Proto je tak důležité: vědomě vyhledávat to, co se daří.

Kolik pohovorů jsi zvládl/a, i když ses bál/a?

Kolik dní v práci jsi ustál/a s vnitřním tlakem?

Kolikrát jsi dokončil/a něco, i když se ti vůbec nechtělo?

Kolik péče jsi dal/a druhým – nebo sobě?

A co takhle dojít nakoupit, vymyslet večeři, zvládnout běžný den?

Možná to zní jako nic. Ale není to nic.

Proč se za to nepochválit?

Nejen za ty velké věci.

Ale za ty každodenní, které nikdo nevidí.

Protože právě ty tvoří náš život. A právě v nich je síla.

Možná nejsi neschopný/á.

Možná jsi jen zapomněl/a, co už všechno zvládáš.

Mozek ti to automaticky nepřipomene.

Ale ty si to můžeš připomenout vědomě. Každý den.

Zastav se.

A řekni si dnes: „Dneska jsem zvládl/a.....“ a zkus si projít celý den.

Nebylo toho málo :)) viď.

Chceš se na své vzorce myšlení podívat z nového úhlu pohledu?

Rezervuj si svůj první online rozhovor zdarma...

Udělám první krok →